Srpen 2013

Hranice mezi blogováním ze zábavy a blogováním na "full-time-job"

30. srpna 2013 v 15:29 | Anie
Proč bloguji ?? Protože je to moje vášeň. Miluji psát pro vás, vymýšlet články, sbírat informace.
Baví mě to. Od blogu však neočekávám jen zábavu. Chci víc.
Myslím si, že mezi tím nemusí být ani žádná hranice. Pro mě je psaní životně důležité. Je to můj koníček, ale i moje práce. Toužím se stát redaktorkou a vydat nějakou tu knihu. Chci, aby moje slova mluvila k lidem. Už několikrát jsem psala o tom, že bych chtěla změnit svět. Snažím se o to každý den. Pomocí blogu. Cítím, že mám určitou povinnost psát. Co když nikdo jiný nikdy nevysloví to, co bych mohla já ?! Co když se svět nedozví, že naše společnost je skažená ??? Chci, aby moje články pomáhaly. Toužím ukazovat lidem cestu životem, ukazovat krásy našeho světa.
Nezáleží mi na tom, zda píšu pro statisíce čtenářů a nebo jen pro jednoho člověka.
Zastávám názor, že i kdyby můj článek měl vykouzlit úsměv jen na jedné tváři, donutit k přemýšlení jen jednoho člověka, má to cenu. Možná, že právě díky jednomu slovu, které sem napíšu, dokážu změnit někomu život.
Nemyslím si hodně o sobě. Já jen věřím. Věřím, že možná Bůh skrze mě někomu pomůže. Chci být jeho nástrojem.
Budu proto psát. Nenechám se odradit. Možná, že nemám vysokou návštěvnost, ale přesto všechno to nevzdám.
Moje články tu budou pořád. Jak říkám i kdyby měly čekat několik měsíců, možná i let na to, než na ně někdo narazí, pokud by tomu člověku měly udělat radost, pomoct v životní situací, tak to má cenu !!!

Anie

O realitě a fantazii a o tom, co leží mezi nimi

30. srpna 2013 v 15:29 | Anie
Kde je hranice mezi realitou a fantazii ? Každý člověk má nějaká přání. Nikdo z nás nežije úplně podle svých představ.
Já osobně ráda utíkám do svého světa. Tam, kde jsem jen já a moje myšlenky. Odlétám do snů, nechávám se unášet v cizích dimenzích. Sním. Jsem andílek s růžkami, který má svoje místo daleko od civilizace.
Mám svůj vnitřní jazyk, svoje myšlenky, svoje praštěné nápady.
Mám sny, o kterých nikdo neví. Když se ponořím hluboko do svých myšlenek a naslouchám svému srdci, někdy úplně zapomenu, kde jsem. Jdu a usmívám se. Lidé se mě ptají, zda jsem normální.
Co mám odpovědět na tuto otázku ?! Jsem nebo ne ?? Pro někoho možná ano, pro někoho zase ne.
Já sama někdy o své normálnosti docela pochybuji. Nevím, kdo jsem. Vím jen, že jsem obrovský snílek, který miluje tvořit.
Je jedno co. Můžu i celý den sedět a vťukávat do klávesnice šílené kombinace slovíček, nebo čmárat na papír podivné věty, kterým rozumím jen já. Jsem praštěný a zasněný umělec, který tvoří to, po čem duše touží.
Je mi jedno, zda to někoho zajímá. Je mi jedno, jestli si někdo myslí, že jsem blázen.
Jsem to já. Toto je můj svět. Realita a fantazie smíchané dohromady. Nevím, kdy je to skutečnost a kdy jen výplodý mého mozku. Utíkám do svých myšlenek, chodím různými cestami, létám na návštěvy do nebe...Žiju !!!
Život je krásný. Člověk dostal od Boha velký dar. Může přemýšlet a snít !!!
Opouštím vás človíčci planety Země...letím do svého pohádkového světa, zažívat šílená dobrodružství !!!

Anie

Boj o život

28. srpna 2013 v 15:40 | Anie |  Články na téma týdne
Mým domovem je skládka. Každý den zde bojuji o holý život. Vstávám brzy ráno, abych se mohl prohrabovat mezi odpatky a hledat ukryté "poklady". Nesmím si dovolit přijít pozdě. Je tady velká konkurence. Každý chce najít to nejlepši pro sebe. Já zde začínám ještě před svítáním. Musím živit chromou maminku a malou sestru. Sestřička mi někdy i pomáhá, ale je příliš slabá a nevydrží dlouho pracovat. Náš život je úplně jiný než ten váš. Myslím, že si ani nedovedete představit, jaké to je se každé ráno probouzet se strachem, co vám tento den přinese. Bojím se, že jednoho dne nebudu mít dost síly vstát a jít na skládku, kde třídíme odpad, který pak prodáváme. Mám strach, že se mi nepodaří vydělat žádné peníze. Tímto bych podepsal výrok smrti celé naší chudé rodině. Na skládce se dá vydělat dost peněz, ale musíte mít štěstí. Někdy se mi povede udělat dost práce a pak si můžeme koupit víc jídla a někdy i nějaké oblečení. Jsou však dny, kdy mi štěstí moc nepřeje. Potom hladovíme i několik dnů. Někdy se snažím trochu pracovat v noci. Podmínky jsou ale velmi špatné, protože ve tmě jen ztěží rozeznávám předměty. Ve dne to není o moc lepší. Je tady hrozný zápach. Často tu hoří. Nad skládkou se vznáší nepříjemný dým. Někteří tvrdí, že je jedovatý. Já nevím. I kdyby byl, nemám jinou možnost. Musím tu pracovat. Musím se prohrabovat mezi odpadky, hledat PET láhve, kovy a další cenné předměty. V opačném případě mě i mé blízké čeká smrt.
Každý další den pro nás znamená zázrak. Někdy si však říkám, jestli takhle opravdu zázrak vypadá. Jsem unavený, všechno mě bolí. Mám pocit, že mi za chvíli něco rozthne plíce. Žiji v neustálem strachu o svoji rodinu. Ruce i nohy mám opuchlé. Zarudlé oči svědčí o nedostatku spánku. Jsem rád, že žijeme, ale někdy mi připadá, že snad by bylo lepší nebýt. Copak asi člověk cítí po smrti ? Je nějaký dobrý Bůh, který má rád lidi a vezme je k sobě do svého paláce ? Je hodný a rozdává jídlo ? Nebo snad smrtí všechno končí ? Tyto otázky se mi objevují v hlavě, když procházím opuštěnou ulicí v Kambodži. Mijím plačící matku, která drží v náručí mrtvé dítě. Já jsem přeci také dítě. Jsem malý devítiletý chlapec. Nemohu chodit do školy jako některé bohaté děti, protože musím pracovat. Nemám domov, nemám pořádné oblečení. Je však něco co mám. Mám hlad a strach, ale hlavně rodinu, díky které i práce na skládce dává smysl...

Anie

Co Bůh spojil člověk...

28. srpna 2013 v 13:38 | Anie |  Myšlenky o životě
" Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj..."

Pamatuješ ?
Bílá holubice nám měla ukázat cestu...

Promeškali jsme to...
Dnes černý havran za oknem sedí a čeká...
Čeká, aby tě mohl odvézt...

Naše láska měla být silná...
Měli jsme překonat všechny překážky...

Dnes stojíme a díváme se na sebe...
Ty odcházíš a říkáš, že takhle to nejde...

Necítím nic. Jen prázdnotu.
Kam zmizelo to příjemné chvění, pokaždé, kdy jsi byl blísko ?

Dnes jsme jako dva cizí lidé...
Svou holubici jsme vyhnali
a místo ní, černý pták provázel naše duše.
Dnes mi tě odvádí...já vím...už je pozdě...

Ach, bílá holubice naše...kam ses poděla ?
Už není naděje náš vztah zachránit...

Jsme jako dva cizí lidé...stojíme a mezi námi
černý havran nešťastné lásky prochází se vztyčenou hlavou...

Inspirováno touto melancholickou hudbou...





















Anie

Fargo

28. srpna 2013 v 13:36 | Anie |  Recenze filmů
Je to film, na který jsem četla docela dobrou recenzi, a proto jsem se na něho podívala. A jak to dopadlo ? Čtěte dál :)

Základní informace :
  • starší film - z koru 1996
  • asi 95 min. dlouhý
  • Kriminální thriller, drama, ( komedie z černým humorem )
  • režie : Joel Coen, Ethan Coen
  • podle skutečných událostí
O čem to je ??

Film vypráví příběh sérii vražd, které vyšetřuje těhotná policista.
Všechno se stalo jen náhodou. Jerry Lundegaard potřebuje peníze. Má bohatého tchána a proto se rozhodne vynajmout si dva muže, kteří unesou jeho manželku a požadují výkupné. Jeden z nich je menší, vtipný chlapík, druhý vypadá na první pohled hloupě. Hodně kouří, mluví jen málo. Celá akce se bohužel zvrtne. Protože oba muže zastaví policista. Proto také musí umřít. Bohužel spolu s ním i dva mladí lidé, kteří tuto vraždu viděli. A objětí přibývá....nakonec policistka náhodou ohlalí, kde se únosci schovávají. V době, kdy na místo dorazí, manželka Jerryho je už po smrti a menší z mužů taky, jelikož ho pro peníze zabije jeho malomluvný komplic a nakonec podrtí v drtičce....

Můj názor :
Abych pravdu řekla, vůbec nevím, co k tomu napsat. Snad jen, že to byl divný film. Četla jsem hodně dobré recenze a řekla jsem si, že se na něho podívám, ale musím říct, že mě sklamal. Podivný děj, pokus o černý humor, hodně krve...
No mě osobně to příliš nenadchlo. Kdybych měla najít jedinou věc, která se mi líbila a zaujala mě, řekla bych postava hlavního vraha. Na první pohled hloupý, málomluvný chlap, který vypadá jakoby ani sám nevěděl, kdo je...a později, krutý vrah, který má jen jediný cíl- zabíjet. Jeho psychologická stránka mě absolutně nadchla !! Nechápala jsem, jak z muže, který při přepadení hledá mast, protože ma malé zranění, najednou může být člověk, který drtí svého komplice v drtičce...Po této stránce byl film geniální !!!
Sklamal mě, ale zároveň mě donutil přemýšlet a něčím se mi asi dokonce i líbil. Je to opravdu těžké popsat, protože ve mě vyvol smíšené pocity...víckrát bych si ho ale určitě nepustila. Jestli se na něho podívat nebo ne budete muset usoudit sami :) Možná díky traileru, který k článku připojuji...



Anie

Jenže ona se neusmála...drabble

27. srpna 2013 v 13:25 | Anie |  Povídky
Dneska vám přináším pokračování posledního drabble. Psala jsem ho taky před rokem a půl...je to zajímavý pocit číst to po tak dlouhé době...K tomu všemu, když člověk ví, jak to nakonec dopadlo...

" Smím prosit ? " - pokus o drabble

27. srpna 2013 v 13:25 | Anie |  Povídky
Dneska jsem prohledávala mojí starou tvorbu a narazila jsem na tohle. Psala jsem to asi před rokem a půl.
Tehdy se mi to nechtělo zveřejňovat, ale dneska jsem si řekla, proč ne ?! Je škoda, aby to jen tak leželo ukryté před světem :) Možná by se to dalo nazvat pokusem o drabble...


RRRrrrr !!!

22. srpna 2013 v 13:38 | Anie |  Recenze filmů
Vítejte u další recenze :) Tentokrát si více přiblížíme známou komedii RRRrrrr !!! Pokud jste o ní ještě neslyšeli, určitě neváhejte a dejte se do čtení ! Opravdu se máte na co těšit !!





















Kdybych se setkala se zlatou rybkou, přála bych si...

21. srpna 2013 v 18:12 | Anie
No kdybych se setkala se zlatou rybkou, asi bych si přála, aby to nebyl zlatý-žralok-lidožravý :D :D
Ne, teď vážně...

Chtěla bych mít v budoucnu šťastnou, zdravou, spokojenou a věřící rodinu. Abychom se všichni měli rádi, pomáhali si,...Protože rodina je základ. Pokud je základ špatný, nikdy nebudeme spokojeni...

Moje druhé přáni by bylo, aby na světě panoval už navždy mír. Aby se lidé měli rádi, neubližovali si. Přála bych si, aby zlo úplně zmizelo....No ano, zase ty moje řeči o tom, že chci zachránit svět!! Ale já prostě chci !!! Opravdu bych chtěla změnit společnost. Tak kde je ta kouzelná ryba ??!!!

A jsme u třetího přání. Chtěla bych se naučit léčit, uzdravovat...tak jako to dělal Ježíš. Abych mohla dotekem ruky zachránit své nejbližší (ale i ostatní)...

No nic. Zpět do reality. Věřím na zlaté rybky. Opravdu věřím !! Věřím, že plavou v akváriu a jsou němé, jako všechny ostatní rybky. Nejsme přeci v pohádce, kde ryba plní přání. Na zemi to tak nefunguje !! Proto se musíme probudit a začít si ta přání plnit sami. Bojovat o tom, na čem nám záleží a prosit o pomoc Boha ( ne nějakou rybu !! )

Přáním zdar !!

Anie

Věc, za kterou se stydím a ráda bych ji změnila

21. srpna 2013 v 18:10 | Anie
Člověk by měl žít tak, aby se za svůj život nemusel stydět...Ale jde to vůbec ?
Já osobně jsem za těch 18 let zažila tolik věcí, že by to musel být opravdu zázrak, abych byla na všechny momenty hrdá.
Ba naopak.

Stydím se za hodně věcí...

Hlavně tedy za to, jaká jsem kdysi byla. Za svoji minulost, na kterou nerada vzpomínám. Obzvlášť ne na tu 6-8 třídu.
Tehdy jsem byla opravdu hrozná, falešná puberťačka. Dělala jsem věci, o kterých bych nejraději zapomněla.
Už se nimi netrápím a netíží mě, ale přesto je jen tak nedokážu vymazat z paměti.
Mrzí mě, že jsem v životě dělala blbosti a skoro jsem na ně doplatila...
Dodnes děkuji Bohu, že mi tehdy pomohl, i když bych si tu hrůzu zasloužila...
Dostala jsem lekci, na kterou jen tak nezapomenu. Bylo to jako pořádná sprcha ledovou vodou.

Stydím se za některé smsky, které jsem v dětství posílala. Nechápu, jak jsem mohla být taková...

Když se podívám na sebe dnes a tehdy, mám pocit, že se dívám na dva různé lidi.
Ale to vlastně není tak daleko od pravdy. Dívám se na člověka bez Boha a člověka s Bohem.
Je až neuvěřitelné, jaký je v tom rozdíl !!

Stydím se za to, že jsem nevěřila, sklamala Ho...

Naštěstí jsem dostala druhou šanci a tu nehodlám promarnit !!!

Anie