To my tvoříme hranice

23. března 2016 v 16:04 | Anie |  Rozhovory
Na náš svět padlo světlo. Technologie jdou dopředu. Všechno víme, všechno známe a přesto žijeme v temntotě a tvoříme hranice, které by tu nemusely být. Dneska jsem si pro vás připravila rozhovor o mentálním postižení. V žádném případě tímto článkem nechci obhajovat nápad zrušit speciální školy. S tím nesouhlasím. Chci jen upozornit na to, že by se mělo o postiženích víc mluvit a učit o tom děti. Pak by se nám možná trochu povedlo zničit alespoň část předsudků.
Upozorňuji, že rozhovor jsem dělala v polštině a pak ho celý překládala. Pokud se oběví, nějaké divně zformulované věty, předem se omlouvám.



Rozhovor s Natalií, sestřenici mentálně postiženého kluka.

Anna: Řekni mi něco o svém bratranci.

Natálie: Je o rok mladší než já. Máme nějaké společné fotky z dětství, ale abych řekla pravdu, poznala jsem ho teprve v sedmi letech, když k nám s babičkou jezdili na návštěvu. Sice vypadal jinak a byl trochu agresivní, ale jako dítě jsem vůči němu neměla žádné předsudky.

Věděla jsi tehdy, že je mentálně postižený?
Neměl uši, pořád chodil s otevřenými ústy, protože se mu do nich nevešly zuby. Pro mě, jako pro dítě bylo jasné, že je jiný. Pamatuji si, že ve škole jsem také měla podobné děti. Některé vypadaly normálně, ale když běhaly a křičely, všichni na ně ukazovali prstem.

Byly diskriminované, šikanované?
Měly individuální výuku, v jiné době přestávky, takže jsme je prakticky nepotkávali.

Takže taková izolace?
Dá se to tak říct. Já jsem už měla zkušenosti se svým bratrancem, proto jsem věděla, že jsou takoví lidé. Přesto jsem se od nich raději držela dál. Bratrance už respektuji a nestydím se s ním chodit po ulici, i když hrabe v odpadkových koších, protože rád sbírá staré věci. Za to moje babička je vždycky nervózní, když s ním někam jde. Často se setkává se škodolibými komentáři, hlavně náctiletí se jim vysmívají a nadávají.

Jak si s tím babička radí?
Někdy je to pro ni dost těžké. Je už starší a Ondra se rád vzdaluje. Jednou ji zmizel z očí, převrátil a rozbil automat na nápoje. Někdo zavolal policii a chtěli ho vyslýchat. Babička se jim snažila vysvětlit, že on není schopen normálně mluvit a proto, že nemá uši, špatně slyší. Jako by ji nevnímali.

Jak ty ses naučila s ním mluvit?
Když s ním jsem delší dobu, pak se normálně dokážeme domluvit. Pamatuji si, že jako dítě jsme spolu často trávili prázdniny a nikdy jsem s tím neměla problém. Myslím, že děti mají něco jako další smysl, který v dospělosti mizí. Dokážou pochopit, co kdo chce. Dneska už mám s tím větší problém. Je to jak s učením jazyků. Můžeme se to naučit, ale pokud to nevyužíváme, je to k ničemu.

Můžeme takové lidi zranit? Někteří si totiž myslí, že mentálně postižení jsou hloupí a nepochopí, když jim někdo
nadává.
Možná, že jsou hloupí, ale jsou to živé bytosti a cítí. Když kopneš psa, také je smutný. To samé je s člověkem. Jestli ho silou držíš za ruku, je nervózní. Můj bratranec chodil do kroužku, kde se měl naučit vycházet s jinými lidmi. Nerad tam chodil, říkal, že mu tam ubližují. Vím, že to byla také jeho vina. Někdy totiž bývá agresivní. Myslím si, že například lidé s Downovým syndromem, jsou více schopni se dorozumívat než on. Vím, že je někdy smutný. Pamatuji si, jak jsme se jednou pohádali a on holou rukou ze vzteku rozbil okno. V té chvíli, jakoby to nebyl člověk. Pak se ale začal omlouvat, říkal, že je mu to líto, že už to nikdy neudělá.


Byla jsi na praxi ve škole s podobnými dětmi. Jak to vypadalo?
Byla hodina náboženství, doba adventu. Učitelka dětem podala kříž. Celou dobu jsem čekala, že nějaké dítě ho vezme a praští jim tu učitelku. Čekala jsem. To se nestalo. Jaké předsudky jsem měla vůči těm žákům. Celou dobu jsem počítala s tím, že se stane něco zlého.

Odkud se berou předsudky?
Určitě ze strachu z neznámého. Lidé si často myslí, že postižení nám můžou něco vzít. Měla jsem kamarádky, které si ke mně chodily hrát, ale když měl přijet Ondra, nikdy nechtěly přijít.

Bály se ho?
Částečně ano, protože jich někdy bil. Samozřejmě to byla také naše vina, protože jsme mu nadávaly, smály jsme se z něho a on se nemohl bránit jinak než silou.

Takže chápal, že ho urážíte?
Ano, věděl, že říkáme, že je hloupý. Teď jsem si vzpomněla, že když jsem byla malá, u nás na vesnici bydlela jedna holka. Říkalo se jí šílená Kinga. Byla starší než my, ráda se někde potloukala, sedávala na střeše. Nikomu nikdy neublížila, ale všichni se ji bály jakoby vyvraždila půlku vesnice.

Jenom proto, že byla jiná?
Ano, to byl příšerný předsudek.

Můžeme mentálně postižených brát jako rovných sobě?
Myslím, že si to zaslouží. Měli bychom se k nim chovat jako ke všem ostatním i když víme, že jsou hranice, které nedokážou překročit. Takoví lidé nemají tolik požadavků, cílů jako my. Mají jiné potřeby.

Co si myslíš o společných třídách s normálními dětmi?
Moje sestra chodila do takové třídy. Byla tam holčička, která byla postižená jak fyzicky tak psychicky. Děti se k ní chovaly úplně normálně. Patřila do party. Když jsem se ptala sestry, jestli s ní mají problém, řekla mi: Problém je tehdy, když musíš přenést vozíček. To byly děti ze čtvrté a páté třídy.

Myslíš, že kdybychom jako děti měli víc zkušeností s postiženými, pak by pro nás jako rodiče bylo jednodušší vysvětlit dětem, o co jde?
Určitě. Často právě rodiče straší děti a říkají: když budeš zlobit, dopadneš jako on. Z jedné strany chtějí pro děti to nejlepší a z druhé sami nevědí, jestli se něco podobného nestane v jejich rodině.

Měly by se děti ve škole učit o postižení?
Mě ve škole učili tolerovat lidi jiné barvy kůže, ale o různých handicapech se nikdy nemluvilo. Podle mě to také jsou lidé, mají stejné právo žít jako my. Můžou se někde najít, začít pracovat.

Takže kdybychom se už od dětství o tom učili, svět by dnes vypadal jinak?
Dítě dítěti ruku neutrhne a dospělí jsou schopní se navzájem i zabíjet. Myslím, že by pak lidé byli víc citliví na některé věci.

Můžeme zlikvidovat předsudky?
Ne. Svět nespasíme, ale můžeme to zkoušet. Jestli přesvědčíme alespoň dvě osoby, můžeme to brát jako úsměch, protože ony můžou naučit tolerance někoho dalšího.


Mělo by se víc mluvit o postižených?
Myslím, že ano. Mělo by se o tom učit i ve školách. Můžeme začít od základky, ale klidně i od školky. Jestli se s něčím setkáváme, pak se o tom učíme. Podle mě to má smysl. Děti to pak předají svým dětem a ty zase svým. Dneska je technologie na takové úrovni, že i lidé, kteří nemůžou mluvit, se dokážou dorozumívat. Nejsou hranice. To my je tvoříme.

Mohly by se vám líbit další články na téma týdne.
Pokud vás zajímá něco konkrétního, pište do kometářu nebo na facebook. Ráda odpovím :)

Anie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lillen Lillen | Web | 24. března 2016 v 19:12 | Reagovat

Já nechápu, jak lidé můžou být tak krutí.
Možná jsem kdysi dávno byla taky taková, nepopírám to, a nepamatuju si to (a vzpomínat na to nechci) - protože děti UMĚJÍ být kruté.
Já mám spoustu chyb, ale já NEDOKÁŽU pochopit, jak někdo může jít po ulici a jen tak ostatním nadávat..

To dítě za to přece nemůže, už tak má dost těžký život, ne tak ještě když mu to budou zhoršovat posměšky, urážky a někdy i násilí ostatních...
V takových chvílích se za lidstvo vážně stydím.

Na druhou stranu je pravda, že já se k postiženým lidem chovám obezřetně, neznám je, nikdy jsem žádného blíže nepotkala..
Myslím, že bych měla strech, že nebudu vědět, jak s ním jednat, komunikovat...

Každopádně zajímavý článek, to byla ta tvoje podzimní práce do školy, ne? :-)

2 Anie Anie | Web | 24. března 2016 v 20:20 | Reagovat

[1]: Jé, ty si to pamatuješ ? To byla, ale to je jen část :)

3 Lillen Lillen | Web | 24. března 2016 v 20:36 | Reagovat

[2]: Samozřejmě :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama