Povídky

Štědrovečerní zázrak …

24. prosince 2013 v 9:45 | Anie
Štědrovečerní zázrak …
Dlouhou dobu jsem myslela, že mě nic tak nezahřeje u srdíčka, jako příjemné odpolední posezení s kamarádkami.
Spletla jsem se. Ten úžasný pocit mi dopřála jedná mladá šestnáctiletá dívka. Naučila mě, že i lidé dokážou mít dobré srdce. Dovolte mi proto, abych vám vyprávěla tento příběh.
Byl krásný Štědrý Den. Bílý sníh se snášel k zemi a město se pomalu měnilo v zimní království. Mráz maloval neuvěřitelné obrázky na sklo, na řece se vytvořila vrstva ledu, výlohy obchodů byly vyzdobené malými stromečky a světýlky. Blížila se slavnostní večeře. bylo slyšet vzdálené zpívání koled a cítit příjemnou vůní smažených kaprů. Město bylo téměř prázdné. Najednou jsem si všimla muže, sedícího na lavičce. Už na první pohled vypadal jako bezdomovec. Viděla jsem hodně podobných lidí, ale ten člověk byl jiný. Měl příjemný obličej a moudré oči. Cítila jsem, že má srdce na pravém místě. Určitě se mu přihodilo něco opravdu ošklivého a možná přišel i o domov. Vtom se na rohu ulice objevila nějaká rodina. Vypadala šťastně. Dospělí šli napřed, a když spatřili bezdomovce, prošli kolem něho velkým obloukem. " Mami, kdo byl ten pán? " - zeptala se malá holčička.
"Zlato, nevšímej si nikdy podobných lidí. Jsou špinaví a zlí." - odpověděla matka. Tato slova byla tak studená, že jsem měla pocit, že sníh kolem mě hřeje. Po chvíli jsem zpozorovala, jak bezdomovec vešel do " Večerky" .Jelikož nechal mírně otevřené dveře, měla jsem možnost vyslechnout si celý rozhovor.
"Dobrý den. Je mi strašná zima. Nemohl bych se tu na chvíli ohřát? " - zeptal se. Prodavačka byla očividně stejného názoru jako máma malé holčičky. " Cože?! Děláte si ze mě legraci?! Táhněte, nebo zavolám policii !!!!"
Oldřich, jak jsem ho nazvala, zkusil štěstí ještě několikrát. Bohužel situace se opakovala. Pokaždé se ocitl zpátky na ulici. Nakonec to vzdal. Vrátil se na svoje místo na lavičce a nezbylo mu nic jiného, než čekat na zázrak. Kdybych mu jenom mohla pomoct. O Vánocích by neměl být nikdo sám. Kousek ode mě jsem zaslechla tichý zasněný hlas. Spatřila jsem mladou dívku, prohlížející si výlohy obchodů.
" Škoda, že jsme chudí a nemůžeme si dovolit drahé dárky. " - řekla si sama pro sebe a šla dál.
Vtom si všimla Oldřicha. Přistoupila k němu.
"Pane, musí vám být strašná zima. Dala bych vám nějaké peníze, ale bohužel sama žádné nemám. Víte co? Půjdete se mnou domů. Ohřejete se a sníte společně s námi štědrovečerní večeři." - nabídla. Muž se pomalu zvedl a s úsměvem a slzami v očích hleděl na dívku. Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel.Za chvíli jsem zahlédla jak oba společně odcházejí do domu. Na obloze se objevila první hvězda a já sledovala upřeným zrakem postavy za oknem na opačné straně ulice. Viděla jsem radostnou tvář Oldřicha a sama jsem cítila štěstí. Nikdy bych nevěřila , že se v dnešní době najde člověk, který i bezdomovci podá pomocnou ruku. Bohužel, takových lidí je jen málo. Zkuste se proto všichni nad sebou zamyslete a začít pomáhat druhým. Jak se říká : " I malá pomoc překoná velké překážky !! "

Jak to všechno začalo…

24. prosince 2013 v 9:45 | Anie
Jak to všechno začalo…
Vy lidé jste zajímaví. Pozoruji vás den co den, jak vycházíte z vyhřátých domovů do studených ulic města,
ještě ospalí, a spěcháte do práce nebo do školy s pohledem upřeným někam do prázdna.
Škoda, že jen malá část z vás dokáže i velmi brzy ráno chrlit optimismem.Za tu dlouhou dobu mé "praxe" už na první pohled poznám jakou máte náladu. Tak co, už víte, kdo jsem ?

Lidé mi říkají dlažební kostka, ale moje pravé jméno je Bláža Kostková. Narodila jsem se v okolí Prahy
a dlouhou dobu bydlela spolu se svými kamarádkami ve skladu. Až jednoho dne se to stalo.
Bylo parné poledne. Jako obvykle jsme seděly s Karlou Žulovou a Mirkou Betonovou ve stínu našeho skladu.
Najednou jsme zaslechly děsivý hluk, který s každou ubíhající vteřinou byl zřetelnější. Bylo to nesnesitelné.
Za chvíli se objevil nějaký muž, zakřičel "Už jede!" a běžel ke zadním skladům. Taky jsme chtěly utíkat, ale došlo nám,
že nemáme nohy. Už byla tady. Na cestě se objevila obrovská příšera. Poprvé v životě jsem zažila takový strach.
Hrozivý netvor projel otevřenou bránou našich stavebnin. Ze strachu jsme nevydaly ani hlásku a se zděšením hleděly do jeho žlutých, svítících očí. Monstrum se blížilo našim směrem. Viděly jsme jeho obrovskou hlavu a ještě větší tělo. Místo nohou mělo čtyři velká kola. Netvor se zastavil jen kousek od nás. Hrůzou jsem zavřela oči a ani nedýchala. Ucítila jsem prudký pohyb. Vznášela jsem se." Andělíčku, můj strážníčku, za chvíli mě ta obluda sežere, " pomyslela jsem si. Unesli mě. Pomalu jsem se otočila, naposledy spatřila milovaný sklad a...ach ne! Moje kamarádky. Zůstala jsem úplně sama. S několika obyčejnými dlažebními kostkami jsem jela někam do neznáma. Po tváři mi stékaly slané slzy a v hlavě jsem měla jenom jednu jedinou myšlenku: "Už nikdy neuvidím svůj milovaný domov..."

Jenže ona se neusmála...drabble

27. srpna 2013 v 13:25 | Anie
Dneska vám přináším pokračování posledního drabble. Psala jsem ho taky před rokem a půl...je to zajímavý pocit číst to po tak dlouhé době...K tomu všemu, když člověk ví, jak to nakonec dopadlo...

" Smím prosit ? " - pokus o drabble

27. srpna 2013 v 13:25 | Anie
Dneska jsem prohledávala mojí starou tvorbu a narazila jsem na tohle. Psala jsem to asi před rokem a půl.
Tehdy se mi to nechtělo zveřejňovat, ale dneska jsem si řekla, proč ne ?! Je škoda, aby to jen tak leželo ukryté před světem :) Možná by se to dalo nazvat pokusem o drabble...

 
 

Reklama