Slohové práce

Tanec pojí generace (reportáž)

3. prosince 2013 v 12:22 | Anie
Asi před měsícem jsem měla za úkol napsat na češtinu reportáž z nějaké údalosti, které jsem byla svědkem.
Po krátké úvaze jsem se rozhodla, že ji zveřejním i na blogu. Jména a další osobní názvy jsem zastoupila XXX, to proto abych zachovala anonymitu svou a níže zmiňovaných osob. Děkuji za pochopení...

Přišla k nám...

24. května 2013 v 19:06 | Anie
Je úterý. Na první pohled den, jako každý jiný.
Do doby, než vejdete do tohoto ústavu, kterému se obecně říká škola.
Tedy přesněji řečeno gymnázium. Tam to vypadá jako v obřadní síni,
kde všichni netrpělivě vyčkávají na příchod nevěsty a ženicha.
Nenajdete zde jediného učitele, který by na sobě neměl společenské oblečení.
Všichni se snaží vypadat slušně a galantně. Tedy kromě tělocvikářů, kteří usoudili, že vést hodinu
tělocviku v obleku by mohlo být poněkud nepohodlné.
Ve škole už od rána panuje napjatá atmosféra. Při pohledu na některé nervózně pochodující členy učitelského sboru mám pocit, že za okamžik nastane apokalypsa.
Ale nenechte se zmást. Tento rozruch způsobil jen jeden jediný člověk, který se nás rozhodl poctít svou návštěvou.
Pokud očekáváte, že tímto vzácným hostem je sám pan prezident, asi vás zklamu. Tak co, už víte, o koho se jedná ?
Pokud ne, dám vám ještě chvilku na přemýšlení, zatímco krátce vylíčím, jak to v ten významný den vypadá u nás ve třídě.
Je ticho. Všichni studenti jsou připravení na hodinu, tabule se leskne, na stolech leží nachystané učebnice.
Studenti nesvačí, nemluví, jen tiše sedí a netrpělivě vyčkávají příchodu učitele. Ano, na první pohled se to zná absurdní. Ale myslím si, že právě toto si přála spatřit zástupkyně ředitele, když se blížila k naší třídě.
Bohužel, jak to už v životě bývá, opak se ukázal pravdou. Čekalo ji nemalé zklamání.
Nevím, co je divného na studentech, kteří několik minut před zvonkem sedí na stolech, klábosí jako staré báby na trhu a u toho ještě svačí. To, že se okolo nich povalují milióny drobků, někde pod lavicí leží kousek šunky a jednomu z nás se před chvíli nešikovným otevřením minerálky podařilo způsobit potopu, to všechno mi připadá úplně normální. Asi vám nemusím říkat, že jediný pohled na zástupkyni stačí, aby člověk usoudil, že můj názor nesdílí. Stála ve dveřích a vypadala, že buďto vybouchne jako sopka nebo to s ní každou chvíli sekne a my ji budeme muset dávat umělé dýchání. Nebudeme si nic nalhávat, ale ani jedna z těchto verzí se nám moc nezamlouvala.
Zatímco jsme pozorovali vetřelce, který nám narušil třídní pohodu, zástupkyně rozčíleně ukazovala na tabuli, na které před hodinou bílá křída v ruce jednoho ze studentů vykouzlila něco, čemu by se při troše dobré vůle dalo říkat věta a ptala se, kdo má službu. jelikož se k této příjemné funkci nikdo nepřihlásil pronesla :
" Za pět minut k vám přijde inspekce. Než se vrátím, ta tabule se bude lesknout. Jinak si mě nepřejte !! "

A bylo to venku. Žádná apokalypsa, žádný prezident. Jednoduše řečeno : " Přišla k nám inspekce ! "

Anie

Možná to byl jen sen…

5. května 2013 v 19:12 | Anie
Možná to byl jen sen…

Byl pozdní večer první máj. Já na lásku neměl čas. To nesmyslné " Zlatíčko, drahoušku, sluníčko, miloušku" mě přivádělo k šílenství. Proto jsem se také rozvedl a našel si nového koníčka. Cestování vlakem. Ani byste nevěřili, jak takováhle jízda může být napínavá, vzrušující a někdy i hodně nebezpečná. Jednou si takhle sedím na mém oblíbeném místečku u okna. Pozoruji hory, lesy, louky, pole, která plují okolo mě. Sedím, ony plují. Zavřu oči a vychutnávám si to nádherné ticho mého kupé. Jak romantické. Najednou se ozve obrovská rána a já prolétnu oknem. Opravdu. Ležím na zemi mezi střepy roztříštěného skla. Nechápu, co se stalo. Vedle mě leží žena. Zahledím se jí do tváře. Někoho mi připomíná.
Teprve později mi to dojde. Tahle podivná osůbka je moje bývalá manželka. Leží tam a nehýbe se. Mlčí. Žádné " broučku, zlatíčko..." Prostě nic. Je mrtvá. Já ji zabil !!! Pak se už všechno seběhne velmi rychle. Zpanikařím. Popadnu rýč a lopatu a kopu, kopu, kopu. Když je jáma hotová, vložím do ní bezvládné tělo zesnulé. Zahrabu ji. Tělo pomalu mizí. Jednoduše ji pohřbím. Najednou nad hlavou slyším hluk helikoptéry. Ze všech stran se ozývá houkání policejních aut. " Ruce vzhůru!!! " křičí ozbrojení muži v uniformách. Jako bych jim mohl něco udělat. Lopatou se ubráním těžko. U výslechu mlčím a žádám o právníka. Nic mi to nepomohlo. Zavřeli mě. Do příšerné špinavé cely. Jako nějakou prašivou krysu. Všichni se radovali. Policejní prezident hrdě prohlásil, že případ je definitivně uzavřen.
Celý svět se začal točit. Před očima mi mihaly hory, lesy, louky, pole...

Anie

Ideální život

2. května 2013 v 14:53 | Anie
Ideální život

Každý člověk má někde svoje místo. Někdo ho hledá léta, jinému štěstí přeje hned na poprvé. Někteří lidé žijí ve městech a jsou spokojení. Život na vesnici je ale úplně jiný, nesrovnatelný.
Nejkouzelnější je tady jaro. Svět se po dlouhé mrazivé zimě probouzí k životu.
Řeka, ve které se odrážejí sluneční paprsky, odnáší poslední zbytky chladných dnů. Na stromech raší pupeny, tráva se zelená. Na loukách i v zahradách se s každým dnem objevují nové, krásně voňavé jarní květiny, které lákají včely, čmeláky a motýly. Také ovocné stromy jsou posety bílými kvítky. Je cítit příjemná vůně čerstvě posekané trávy. Nechybí ani ptáci, kteří svým zpěvem očarují každého. Vrabci, špačci, sýkory, kosi a jiní opeřenci těžce pracují, aby sehnali potravu pro svá čerstvě vylíhnutá mláďata. Na loukách lze spatřit mámy srny se svými malými nově narozenými koloušky. Tuhle krásu můžu každý den pozorovat z okna svého pokoje. Nejraději se ale procházím se svým věrným "přítelem" - Canonem A520 a snažím se zachytit kouzlo okamžiků strávených daleko od civilizace. Moje cesta vede často do lesa. Tam mám pocit jakoby se zastavil čas. Mezi buky, habry, javory a romantickými lípami prosvítá bílo-černa kůra bříz. Teplý vítr načechrává mladé zelené lístky. Je slyšet tichý šum stromů, jenž mi připomíná šepot. Jakoby si tito "obři" mezi sebou povídali. Stoupám po měkkém mechovém koberci. Tu a tam se v křoví zavrtí zajíček a zaleskne se červené pírko bažanta. Kousek za lesem se nacházejí rozsáhlá řepková pole. Člověk zde má pocit, jakoby se ponořil do moře žlutých květin. Na obzoru se tyčí hory porostlé hustými lesy. Nejkrásnější pohled na ně je při západu slunce. Blankytně modré nebe se zbarvuje do nachova a na řadu přicházejí červánky. Sluneční paprsky naposledy ozáří majestátné vrcholky kopců. Na nebesích se objeví "pán noci" - měsíc a celý svět se ponoří do ticha, které jen občas přeruší zahoukání sovy...
Ano tohle je moje vysněné místo, můj domov. V jádru té nejkrásnější přírody můžu zapomenout na všechny problémy a jen tak se položit do trávy, zavřít oči a představovat si svůj ideální život...

Anie

Kuk do dne, aneb já vítám ráno a ráno vítá mě…

1. května 2013 v 11:22 | Anie
Kuk do dne, aneb já vítám ráno a ráno vítá mě…

" Ach ne ! Namáhavě sáhnu na noční stolek a ještě poslepu se snažím nahmatat to zázračné tlačítko, které dokonale umlčí protivnou melodii mého mobilu. Tohle se opakuje každé ráno. Přesně v 5:45 se mě tento "geniální " vynález naší vědy snaží upozornit, že bych neměla být líná a měla bych rychle vstát z postele, jinak bude zle. Po pár minutách to vzdávám a s těžkým srdcem opouštím svou vyhřátou postýlku. V té době je venku ještě tma. Měsíc se na mě provokativně usmívá a připomíná mi, že bych měla opustit krajinu krásných snů a vrátit se do reality, do reality jménem pondělní ráno.
Nějakou dobu mi trvá, než se moje tělo vyrovná s teplotním rozdílem, proto cvakajíc zuby vyrazím do koupelny.
Zde mě čeká další šok při pohledu do zrcadla. Člověk, kterého tam spatřím, se ani trochu nepodobá mým představám.
Se zděšením stojím a jenom němě koukám na svůj podraz. Nakonec ni nezbývá nic jiného, než začít se sebou něco dělat. Když konečně mám pocit, že vypadám alespoň trochu " k světu " , vydávám se na další cestu o patro níž - do kuchyně.
Pak už, jako každé ráno půl hodiny stojím před otevřenou ledničkou a marně přemýšlím, zda je lepší jahodový, borůvkový nebo meruňkový jogurt. Po dlouhém a namáhavém rozhodování zvolím první variantu a spokojeně se posadím ke stolu. Po snídani opět navštívím koupelnu a pak jdu so pokojíčku abych se převlékla. Samozřejmě celou dobu musím odolávat pokušení vrátit se zpět do měkoučkého pelíšku, který se mě za každou cenu snaží zlákat.
Potom většinou zjistím, že už je hrozně pozdě. Sprintem běžím nakrmit svou hladovou zvěř. Ještě boty, bunda a jsem připravená vykročit pravou nohou do nového školního dne. Jak to ale v pondělky bývá, nohy se mi popletou a ta levá zase jako první překročí práh našeho domu.

Anie

Hodiny (umělecký popis)

30. dubna 2013 v 20:43 | Anie
Hodiny

Je ticho. Všechno jakoby se najednou zastavilo. Odpočívá, spí. Jen vzdálené " Tik, tak, tik, tak, tik,..."
si dovolí tento neuvěřitelný okamžik přerušit. Je to zvuk hodin - nádherného přístroje, vytvořeného lidskýma rukama. Hodiny jsou bájné vládkyně času, jenž dokážou s námi lidmi dělat divy. Mezitím, co jejich malé ručičky se derou dopředu jako říční proud, ony jen tiše pozorují okolní svět a šeptají si, jako když lehký vánek češe rozcuchané koruny stromů. Jejich hlas připomíná ptačí zpěv, který každé ráno probouzí přírodu k životu. Ony však jsou pouze "tělem" času, pouze přístrojem, který odměřuje sekundy, minuty, hodiny...
Můžeme je zastavit, ale jejich duše zůstane nezničitelná. Čas je svým pánem, a proto, řečeno slovy Ericha Kästnera:
" Čas žene vůz. Ale nikdo ho nemůže řídit. Život v něm chvátá jako pasažér. "

Anie
 
 

Reklama